· Případ TC-05· Měděnec (Chomutovsko)· listopad 1984· 26 obětí, odsouzena (5 let)

Požár v Měděnci: skutečný příběh, který inspiroval Requiem pro panenku

V noci z 1. na 2. listopadu 1984 zemřelo při požáru ústavu v Měděnci 26 dívek a žen. Případ se stal předlohou filmu Requiem pro panenku. Prameny se ale neshodnou ani v tom, jak soud potrestal vychovatelky.

D.Arek · 3. 11. 2026

Starý telefon s číselníkem zamčeným červeným visacím zámkem, v pozadí zakouřená chodba s ohněm

V noci z 1. na 2. listopadu 1984 zemřelo při požáru ústavu sociální péče v Měděnci 26 dívek a žen. Oheň založila šestnáctiletá Eva Kováčová, jedna z chovanek ústavu. K hořící budově přiběhl také Petr Jarolím, číšník z nedalekého hotelu Praha. Po žebříku se dostal do hořícího patra a zachránil z něj čtrnáct, podle jiného zdroje patnáct dívek a žen. Požár v Měděnci později inspiroval režiséra Filipa Renče k natočení filmu Requiem pro panenku.

Filmová Marika se však od skutečné Evy v mnohém liší. Rozcházejí se ale i jednotlivá zpracování případu. Novinář Josef Klíma se mu věnoval v knize Brutalita z roku 1990, Jiří Nováček později v sérii článků pro Deník.

Eva byla za založení požáru odsouzena k pěti letům vězení. Tři zaměstnankyně ústavu pak dostaly tresty za týrání svěřené osoby. Klíma a Nováček se však neshodnou v tom, jaké tresty to byly: podle Klímy byly všechny tři nepodmíněné, podle Nováčka podmíněné. Nováček si navíc sám odporuje: v jednom článku uvádí jiné rozdělení trestů než v druhém.

V závěrečných titulcích filmu se objevuje ještě další verze: dva nepodmíněné tresty a jeden podmíněný. Jak tedy soud skutečně rozhodl? A proč se údaje rozcházejí?

Jiří Nováček o případu napsal knihu Měděnec, která vychází 2. listopadu 2026. Nakladatel slibuje dosud nezveřejněná fakta a vyprávění založené na dobových vyšetřovacích spisech. Jsem zvědavý, co nového kniha přinese a zda vysvětlí i rozpory, na které jsem při porovnávání zdrojů narazil. Nejdřív se ale vraťme k noci, kdy ústav zachvátil požár.

Požár v Měděnci v kostce

Kdy: noc z 1. na 2. listopadu 1984
Kde: Ústav sociální péče v Měděnci, okres Chomutov, Krušné hory
Oběti: 26 dívek a žen ze 75 obyvatelek ústavu
Kdo požár založil: šestnáctiletá chovanka Eva Kováčová, odsouzená k pěti letům vězení
Zachránce: číšník Petr Jarolím, vyznamenaný medailí Za statečnost
Literární předloha filmu: reportáž Šestadvacet mrtvých z knihy Josefa Klímy Brutalita (1990)
Film: Requiem pro panenku, režie Filip Renč, natočen 1991, premiéra 6. 2. 1992
Nová kniha: Měděnec od Jiřího Nováčka, nakladatelství Jota, vychází 2. 11. 2026

Časová osa případu

1981Soud v Chomutově rozhoduje o ústavní výchově Evy Kováčové.
1.–2. listopadu 1984Požár ústavu sociální péče v Měděnci, umírá 26 dívek a žen.
1985Petr Jarolím dostává vyznamenání Za statečnost.
1990Josef Klíma vydává knihu Brutalita s reportáží Šestadvacet mrtvých.
6. února 1992Premiéra filmu Requiem pro panenku (natočen 1991).
1993Eva Kováčová vychází po devíti letech z vězení.
27. dubna 2014René Lízna s Petrem Podroužkem v Měděnci popisuje průběh požáru.
25. července 2014René Lízna se nevrací z vycházky z léčebny. Sebevražda.
2. listopadu 2026Vychází kniha Jiřího Nováčka Měděnec.

Požár v Měděnci: noc z 1. na 2. listopadu 1984

V ústavu sociální péče v krušnohorském Měděnci žilo 75 dívek a žen, rozdělených do pěti oddělení podle míry postižení a potřebné péče. Noční službu zajišťovaly dvě zdravotní sestry, Marie Plevková a Anna Lédlová.

Eva při výslechu popsala, že zapálila župany uložené ve skříni a poté i prádlo v prádelně. Uvedla rovněž, že doufala, že ji po požáru přemístí jinam.

Obě sestry se pokoušely oheň uhasit, ale nepodařilo se jim to. Potřebovaly přivolat hasiče, jenže telefon v ordinaci měl číselník uzamčený visacím zámkem. Vedoucí ústavu Jiří Tišler tím podle svých slov chtěl zabránit zaměstnancům v soukromých hovorech.

Plevková běžela pro pomoc. Lédlová mezitím našla klíč zapadlý v knize hovorů a telefon odemkla. Na zapsaná čísla hasičů se však nedovolala. S ohlašovnou požárů ve Vejprtech se nakonec spojil až Jaromír Pokorný, člen Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti, kterého Plevková v obci vzbudila. Ve Vejprtech zprávu přijali až 32 minut po vypuknutí požáru.

Petr Jarolím a lidé, kteří pomáhali

Dvaadvacetiletý Petr Jarolím právě počítal tržbu v hotelu Praha, když si všiml projíždějícího hasičského auta. Vydal se k ústavu vzdálenému asi tři sta metrů. Některé dívky a ženy už byly venku před budovou, z prvního patra se však ozývalo volání o pomoc.

Jarolím později při výslechu popsal, že na uvězněné ženy upozornil jednoho z hasičů. Ten mu odpověděl, že už tam hoří, dovnitř se nedá dostat a nikdo z hasičů tam nepoleze. Jarolím pak s hasiči Josefem Valešem a Zdeňkem Tišlerem sundali z hasičského vozu žebřík a přistavili jej k oknu. Valeš s Tišlerem zůstali dole a žebřík drželi, zatímco Jarolím vylezl nahoru a oknem se dostal do pokoje, kde zůstaly další chovanky.

V pokoji hořely postele a všude byl kouř. Některé ženy se Jarolíma držely a nechtěly ho pustit. Snažil se je dostat k oknu, dál od plamenů, a pomáhal jim na žebřík. Na jedné z hořících postelí našel pod přikrývkou další ženu. Vytáhl ji z postele a pomohl jí po žebříku dolů. Pokusil se dostat i do sousedního pokoje, odkud slyšel volání, ale cestu mu znemožnil silný žár a propadlý strop.

Kolik žen Jarolím zachránil, uvádějí zdroje různě. Jiří Nováček píše o patnácti. Josef Klíma v Brutalitě uvádí, že se číšníkovi podařilo dostat ven čtrnáct z patnácti dívek, které v pokoji byly. Jarolímova vlastní výpověď to nerozhodne. Popisuje čtrnáct chovanek v pokoji, další ženu nalezenou pod dekou na hořící posteli a jednu, kterou už vynést nedokázal, protože na ni spadl hořící strop. Kolik žen celkem zachránil, z ní jednoznačně určit nelze.

Jarolím ve své výpovědi zmínil také Jiřího Tišlera mladšího, kterého viděl s dýchacím přístrojem opakovaně vcházet do hořící budovy. V roce 1985 Jarolímovi prezident Gustáv Husák na Pražském hradě udělil vyznamenání Za statečnost.

Při evakuaci pomáhala i Eva Kováčová. Zdravotní sestra Marie Plevková v pozdějším rozhovoru vzpomínala, že Eva vynášela dívky z budovy. Po převozu do Vejprt se je pak snažila uklidňovat. Sama Eva při rekonstrukci požáru uvedla, že obcházela pokoje a budila chovanky.

Proč byla záchrana tak obtížná

Hasiče při cestě do Měděnce zdržovala hustá mlha. U ústavu pak hasičům chyběla voda. Z místních hydrantů jí nebylo možné získat dost, a tak cisterny musely jezdit do areálu Rudných dolů vzdáleného přibližně dva kilometry. K tomu se přidaly potíže s technikou. Hasič Vladimír Závodský popsal, že hadice už byly natažené, ale u jednoho z vozů z Vejprt se nepodařilo spustit čerpadlo.

Nedostatky se týkaly také organizace zásahu. Major Jan Ryšavý ve zprávě pro vyšetřovatele uvedl, že první jednotky postupovaly bez jednotného velení. Vytkl jim, že budovu dostatečně neprohledaly, přestože personál upozorňoval na lidi v ohrožení uvnitř.

Eva Kováčová: proč byla v Měděnci

O Evině ústavní výchově rozhodl v roce 1981 soud v Chomutově. Proč ale skončila právě v Měděnci? Věra Babková, která tehdy vedla oddělení péče o děti chomutovského okresního národního výboru, uvedla, že umístění do běžného dětského domova bránily psychiatrické posudky a rozhodnutí, kterým byla Eva zbavena povinné školní docházky. Do Měděnce ji poté odeslalo metodické středisko v Čížkovicích.

Kdy přesně do Měděnce přišla, ale zdroje neuvádějí jednotně. Podle Babkové strávila rok 1981 v dětské psychiatrické léčebně v Ročově. Jedna z vychovatelek v Klímově knize a Nováček v rekonstrukci noci požáru přitom shodně píšou, že Eva žila v ústavu už čtyři roky, tedy zhruba od roku 1980.

Eviny schopnosti popisují jednotlivá svědectví rozdílně. V Klímově knize Brutalita, kde Eva vystupuje pod pseudonymem Věra K., jedna z vychovatelek vzpomínala na dívku, která psala dopisy, zvládala počítání a zajímala se o články v časopisech. Považovala ji za chytrou a její umístění v ústavu za nevhodné. Babková podle článku Deníku uváděla, že lékaři Evu po roce v Ročově hodnotili jako těžce zanedbanou a rozumově podprůměrnou.

Babková zároveň popsala jednání, při kterém Eva v otcově přítomnosti předstírala slabomyslnost: tvrdila, že nezná své jméno, a nerozeznávala barvy. Jakmile otec odešel z místnosti, chovala se podle ní úplně jinak: bez potíží uvedla svůj věk, odpovídala na otázky o rodině a předvedla, že umí číst a psát.

Život v ústavu a nepovolené tresty

Klíma v Brutalitě cituje zjištění z vyšetřování. Podle nich vedoucí výchovy Evu opakovaně zamykala ve skladu prádla, připoutávala ji k topení, nechávala ji stříhat dohola a pouštěla na ni studenou sprchu. Za trest ji prý také nechala nahou v zádveří ústavu, kam napadal sníh. Její nástupkyně dala Evu podle stejného textu přivázat na máry v ústavní márnici.

O trestání dívek nemluví jen Klímova kniha. Zdravotní sestra Marie Plevková v rozhovoru pro iDNES popsala, že vedoucí přinesl pouta a nařídil personálu připoutávat k topení dívky, které považoval za neposlušné. Připustila také, že některé léky mohly být podávány zbytečně, uvedla však, že je předepisovali psychiatři a dětští lékaři.

Zdroje se ale rozcházejí v tom, k čemu pouta sloužila. Podle Klímy zůstala v ústavu z doby, kdy budova patřila Pohraniční stráži, a vedoucí výchovy jimi Evu trestala. Vychovatelky, jejichž výpovědi cituje Nováček, naopak tvrdily, že pouta ležela v kanceláři vedoucího a sahalo se po nich jen výjimečně, aby se zklidnila chovanka v záchvatu. Svěrací kazajku a studené sprchy podle Nováčka předepisovali ústavní lékaři.

Eva Kováčová po požáru: vězení a život jako René Lízna

Soud Evě uložil pět let vězení. Na svobodu se však dostala až v roce 1993, po devíti letech. Podle iDNES jí pobyt ve vězení prodloužily další tresty za napadání dozorců. Nováček píše o rvačkách a dvou pokusech zabít dozorce a uvádí, že ven jí nakonec pomohla amnestie prezidenta Václava Havla.

Po propuštění našla Eva na půl roku zázemí u katolického kněze Františka Lízny, člena jezuitského řádu. V dalších letech prošla změnou pohlaví a začala žít jako muž pod jménem René Lízna. Příjmení si zvolil z vděčnosti ke knězi, který mu po návratu z vězení pomohl.

Později v Brně zapálil byt, ve kterém žil, a místo do vězení byl umístěn do psychiatrické léčebny v Brně-Černovicích. Odtud s ním publicista Petr Podroužek podnikl cestu do Měděnce, kde mu René 27. dubna 2014 popisoval průběh požáru a někdejší podobu ústavu. Podroužek o jejich setkávání vyprávěl v rozhovoru pro Deník. V pátek 25. července 2014 ho Podroužek vzal z léčebny na domluvenou vycházku. René se s ním rozloučil a už se nevrátil. Spáchal sebevraždu skokem pod vlak, jeho tělo našel v sobotu 26. července strojvedoucí projíždějícího vlaku. Ve starších Nováčkových článcích byl přitom nález těla datován až k 1. listopadu 2014, přestože iDNES už v listopadu 2014 psal s odvoláním na policii o 26. červenci.

Od Klímovy reportáže k filmu Requiem pro panenku

Josef Klíma o případu napsal reportáž, kterou nejprve otiskl v časopise a později zařadil do knihy Brutalita. Kapitola Šestadvacet mrtvých obsahuje výpovědi o požáru i o životě v ústavu, ale také protichůdná svědectví a autorovy pochybnosti. Klímův text zaujal Filipa Renče už během studia na FAMU, jak režisér později uvedl v rozhovoru pro Český rozhlas. Na scénáři filmu Requiem pro panenku pak spolupracoval s Igorem Chaunem a Zdeňkem Zelenkou.

Klíma se po letech k případu vrátil a v další reportáži opravil některá svá původní tvrzení. Ve vyjádření ke knize Měděnec připomněl, že se touto „opravnou“ reportáží veřejně omluvil personálu ústavu, protože jeho první text neprávem poškodil jejich pověst a zasáhl do jejich životů. Uvedl také, že film Requiem pro panenku, natočený podle jeho textu, skutečné události v některých ohledech zkreslil. Že se Klíma ženám omluvil nejprve osobně a poté i veřejně, uvádí také Nováček.

Requiem pro panenku vs. skutečnost: co je pravda a co fikce

Rozdíl mezi filmovou Marikou a skutečnou Evou je patrný už v okolnostech jejich umístění do ústavu. Marika Fárová má ve filmu zůstat v ústavu jen dočasně. Usiluje o přeřazení do běžného dětského domova v Hradci Králové, k čemuž ale potřebuje posudek ústavu. Vedoucí vychovatelka přitom zastává názor, že Marika do ústavu patří. Skutečnou Evu naopak do běžného dětského domova umístit nešlo. Podle Babkové tomu bránily psychiatrické posudky a skutečnost, že Eva byla zbavena povinné školní docházky.

Liší se také okolnosti založení požáru. Ve filmu Marika zapálí zápalkami prádlo v sušárně poté, co policie odvede vychovatelku Sukovou, která se jí zastávala. Eva podle své výpovědi zapálila nejprve župany ve skříni a potom prádlo v prádelně. V jednom se však film se skutečností shoduje: obě dívky po založení požáru pomáhají ostatním. Marika budí dívky a pomáhá jim ven. Eva podle pozdějšího svědectví Marie Plevkové vynášela dívky z hořící budovy.

Skutečnou předlohu má i záchrana po žebříku. Ve filmu mladý muž po hádce s hasiči vyleze po žebříku a oknem se dostane do patra. Při požáru v Měděnci podobně pomáhal číšník Petr Jarolím. Žebřík mu dole přidržovali hasiči Josef Valeš a Zdeněk Tišler.

Skutečný základ mají i zamčený telefon a nedostatek vody k hašení. Ve filmu hasiči pouze oznamují, že nemají vodu; příčinu blíže nevysvětlují.

Nejdůležitější rozdíly mezi filmem a skutečností shrnuje tabulka.

	Ve filmu Requiem pro panenku	Ve skutečnosti (Měděnec 1984)
Hlavní postava	čtrnáctiletá Marika Fárová	šestnáctiletá Eva Kováčová
Pobyt v ústavu	jen dočasně, čeká na přeřazení do dětského domova v Hradci Králové	soudem nařízená ústavní výchova; do Měděnce ji poslalo středisko v Čížkovicích
Budova	neudržovaná budova s oprýskanou omítkou	podle Nováčka jedna z nejhezčích vil v Měděnci s udržovanou zahradou
Založení požáru	Marika zapálí prádlo v sušárně poté, co policie odvede vychovatelku Sukovou	Eva zapálila župany ve skříni a prádlo v prádelně; doufala, že ji přemístí jinam
Po založení požáru	Marika budí dívky a pomáhá jim ven	Eva podle sestry Plevkové vynášela dívky z budovy
Záchrana po žebříku	mladý muž po hádce s hasiči vyleze oknem do patra	číšník Petr Jarolím, žebřík mu drželi Josef Valeš a Zdeněk Tišler; hasič předtím prohlásil, že tam nikdo z nich nepoleze
Voda k hašení	hasiči jen oznámí, že nemají vodu	z hydrantů nebylo dost vody, cisterny ji vozily dva kilometry z Rudných dolů, u jednoho vozu nešlo spustit čerpadlo
Telefon	zamčený	číselník byl na visací zámek, aby zaměstnanci nevyřizovali soukromé hovory
Trest pro žhářku	titulky: Marika Fárová pět let nepodmíněně za žhářství	Eva Kováčová pět let vězení
Tresty vychovatelek	titulky: Volfová a Procházková rok nepodmíněně, Krocová devět měsíců s podmíněným odkladem	Klíma: všechny tresty nepodmíněné; Nováček: všechny podmíněné

Jaké tresty dostaly vychovatelky z Měděnce? Rozporné údaje

Nejvýraznější rozpor se týká trestů za týrání svěřené osoby. Klíma v Brutalitě uvádí zaměstnankyně pod pseudonymy: bývalé vedoucí výchovy Květa M. a Jiřina C. a vychovatelka P. Podle funkcí a popisovaného období jde pravděpodobně o zaměstnankyně, které Nováček uvádí jménem. Květa M., vedoucí výchovy do roku 1983, by byla Hana Šafaříková, Jiřina C., která funkci převzala v roce 1983, Eva Gallová a vychovatelka P. Zdeňka Pokorná. Přímé potvrzení tohoto přiřazení jsem ale nenašel.

Zdroj	Šafaříková (Květa M.)	Gallová (Jiřina C.)	Pokorná (P.)
Josef Klíma, Brutalita (1990)	1 rok nepodmíněně	1 rok nepodmíněně	9 měsíců nepodmíněně
Jiří Nováček, Deník 19. 6. 2025	1 rok podmíněně	1 rok podmíněně	9 měsíců podmíněně, odklad na 2 roky
Jiří Nováček, Deník 26. 6. 2025	9 měsíců podmíněně, odklad na 2 roky	1 rok podmíněně, odklad na 3 roky, zákaz pedagogické činnosti na 2 roky	1 rok podmíněně, odklad na 3 roky, zákaz pedagogické činnosti na 2 roky

Pokud toto přiřazení platí, shodují se Klíma a Nováčkův článek z 19. června v tom, kdo dostal jaký trest. Liší se jen v tom, zda byly tresty podmíněné. Nováčkův článek z 26. června ale tresty Šafaříkové a Pokorné prohazuje a navíc uvádí zákaz pedagogické činnosti a tříletou zkušební dobu u Gallové a Pokorné, které ostatní porovnávané zdroje neuvádějí. Podle závěrečných titulků Requiem pro panenku dostaly filmové vychovatelky Volfová a Procházková rok nepodmíněně a vychovatelka Krocová devět měsíců s podmíněným odkladem. Hlavní rozdíl tak zůstává: jednotlivé verze se neshodují v tom, zda odsouzené ženy dostaly tresty vězení s podmíněným odkladem, nebo bez něj.

Marie Plevková v rozhovoru pro iDNES z roku 2009 uvedla, že dvě vychovatelky skutečně skončily ve vězení. Její vzpomínka se s údajem o třech podmíněných trestech neshoduje. O trestu třetí zaměstnankyně se však nezmiňuje. Právě tady bych od nové knihy Měděnec očekával doložení rozsudku a vysvětlení, proč se dosavadní údaje rozcházejí.

Měděnec: Případ tragického požáru v ústavu sociální péče

Doporučená kniha k případu

Jiří Nováček

Měděnec: Případ tragického požáru v ústavu sociální péče

365 Kč

Prohlédnout knihu

Nová kniha Měděnec od Jiřího Nováčka: co od ní čekám

Nakladatelství Jota u knihy Jiřího Nováčka Měděnec slibuje využití dobových vyšetřovacích spisů. Jsem zvědavý především na to, co tyto dokumenty doplní k rozhodnutím o Evině umístění, poměrům v ústavu a průběhu záchrany. Dosavadní články nabízejí řadu podrobností, ale také rozpory, včetně rozporů mezi Nováčkovými vlastními texty, které si čtenář sám nerozřeší. Pokud kniha jen zopakuje známé vyprávění a tyto otázky nechá bez odpovědi, bude to pro mě zklamání.

Důvod k optimismu ale mám. Nakladatel slibuje dosud nezveřejněná fakta a autor pracoval s dokumenty uloženými v Archivu bezpečnostních složek v Kanicích u Brna, které podle něj mají dohromady přes deset tisíc stran. Věřím proto, že o nové informace nebude nouze.