· Případ TC-04· Písek / Vítkov (Strakonicko)· 2002–2003· odsouzen (20 let), vinu nepřiznal

Případ šestnáctileté Jany: Písek 2002

Ve čtvrtek 16. května 2002 nastoupila šestnáctiletá Jana Š. v Písku do tmavého auta. O tři týdny později našli její tělo v lese u Vítkova. Muž, kterého soud za její vraždu odsoudil, vinu nikdy nepřiznal.

D.Arek · 3. 10. 2026
Případ šestnáctileté Jany: Písek 2002

Protivín

Protivín, jižní Čechy — 18. května 2002 (dva dny po zmizení)

V sobotu 18. května v 9:22 někdo volal z Janina telefonu, který byl při hovoru připojený k vysílači v Protivíně. Byla v něm SIM karta Milana K. Telefon ale používala jeho matka. Mobil si koupila předchozího dne. Od koho, to policie zjistila až později.

Po původní majitelce telefonu, pohřešované od čtvrtka, už tou dobou pátrali rodiče i policie.

Burketova ulice

Písek — 16. května 2002 (den zmizení)

Jana Š. bydlela s rodiči ve Strakonicích a do Písku dojížděla na obchodní akademii, kde chodila do prvního ročníku. Prošla výběrovými koly soutěže Miss a začínala s modelingem. Po maturitě chtěla studovat architekturu, nebo se stát módní návrhářkou.

Ve čtvrtek 16. května obědvala se spolužačkami ve školní jídelně. Po obědě měly jít společně do cukrárny. Jana s nimi nešla. Řekla, že jede domů, protože otec má svátek.

Od jídelny zamířila s kamarádkou k lesnické škole v Burketově ulici, kde studenti stávali u silnice a stopovali auta směrem na Strakonice. Podle svědků kolem 13:45 nastoupila sama do auta tmavé barvy.

Že občas jezdí stopem, rodiče nevěděli. Zakázali jí to. Dozvěděli se to až druhý den ve škole.

Odpoledne se otec pokoušel s dcerou spojit. V 15:25 ještě slyšel vyzváněcí tón, ale nikdo hovor nepřijal. Od půl čtvrté byl telefon nedostupný. Večer ve 21:30 oznámil na policejním oddělení ve Strakonicích, že se dcera nevrátila domů.

Počáteční pátrání po zmizelé dívce nepřinášelo výsledky. Noviny zveřejnily její fotografie, objevily se „zaručené zprávy“, že odjela do ciziny. Různí psychotronici se shodovali, že žije. Rodiče na jejich radu prohledávali rekreační zařízení na Blatensku, statek nad Vimperkem i ulice bavorského města Bogenu.

Na žádném z těch míst Janu nenašli.

Vítkov

Les u Vítkova, Strakonicko — 9. června 2002 (24 dní po zmizení)

V lesích za Vítkovem měla kdysi armáda telefonní ústřednu. Zůstal po ní polorozpadlý cihlový domek. Lidé sem jezdili vykopávat ze země staré kabely, které pak prodávali do sběru.

V neděli 9. června krátce po poledni se do vítkovského lesa vydal na houby lékař z Prahy se synem. Les znal. U domku si všiml, že vyvrácené dveře leží jinde než dřív a že přes mělký výkop někdo naházel plech a polámané desky. Jednu nadzvedl, uviděl lidské nohy a ihned zavolal policii.

Kriminalisté byli na místě zhruba za hodinu. Protokol z ohledání popisuje výkop přikrytý dvěma kusy rozlomených sololitových dveří, plechem a červenou výstražnou kabelovou fólií. Výkop byl dlouhý 210, široký 35 a hluboký 40 centimetrů.

Tělo leželo v zemi přes tři týdny. Příčinu smrti nemohl soudní lékař na místě určit. Pitva téhož večera prokázala bodné poranění srdce. Znalci našli také zlomeniny lebky, které podle posudku způsobil tupý hranatý předmět. Nevyloučili, že vznikly posmrtně.

Rodiče se o nálezu dozvěděli až v pondělí. Dopoledne ještě prohledávali břehy Otavy pod Pískem. Krátce před polednem jim zavolal kriminalista, ať hned přijedou na služebnu ve Strakonicích.

Ve služebně na ně čekali vyšetřovatelé. Jeden z nich odvedl otce do vedlejší místnosti, kde na stole ležely listy papíru s nápisy „Levá ruka“, „Krk“ a „Pravé ucho“. Na nich náramek, dva prstýnky, řetízek, zčernalé hodinky a jedna náušnice.

Kriminalista se zeptal, jestli jsou to věci jeho dcery. Otec neodpověděl a zavolal na manželku, ať přijde. Objali se a rozplakali.

Vyšetřovatelé se jich už na nic neptali.

Několik dní po Janině zmizení ji rodiče hledali i ve vítkovském lese. Prošli kolem polorozpadlého domku a otec přeskočil výkop.

„Tady nic není,“ řekla matka.

Dnes u domku stojí dřevěný kříž a pomníček z černého kamene s Janinou fotografií. Nápis na něm končí slovy „ve věku 16½ roku“.

Telefon

Pohřeb Jany se konal 20. června ve Volenicích. Kdo ji zabil, policie stále nevěděla. Klíčem se stal telefon.

Operátor zjistil, že z Janina telefonu někdo ještě 16. května v 18:03 volal. Při hovoru byl telefon připojený k vysílači v Protivíně. Další hovor z něj zaznamenali až o dva dny později, už se SIM kartou Milana K.

Až 24. června se kriminalisté dostali k Milanu K. a jeho matce. Matka vypověděla, že telefon koupila 17. května od Pavla Z.

To jméno policie znala. Když Jana zmizela, byl čtyřiadvacetiletý Pavel Z. na svobodě jen dočasně. V březnu 2002 ho okresní soud poslal na tři a půl roku do vězení, protože v červenci 2001 v noci přepadl a znásilnil cyklistku. Pavel Z. se odvolal. Do vězení proto nemusel, dokud jeho případ neprojedná krajský soud.

Jednání u krajského soudu začalo 17. května, den poté, co Jana zmizela. Ve stejný den prodal její telefon. Krajský soud mu 21. května trest potvrdil. Do vězení měl nastoupit až o několik týdnů později.

Ještě týž den, 24. června, si pro něj kriminalisté přišli do bytovky, kde bydlel. Doma ho nezastihli. Rodina slíbila, že druhý den přijde k výslechu sám.

Přišel. Doprovázeli ho rodiče a bratři. Tvrdil, že Janu neznal a k jejímu telefonu přišel náhodou.

Svou verzi událostí popsal takto: šestnáctého května ráno vyjel svým fordem sierra směrem na Štěkeň. Prorazil olejovou vanu a auto museli odtáhnout do Štěkně k opravě. Odpoledne si půjčil auto od bratra a odvezl matku do Písku na nákup. Byli tam kolem půl páté. Matka se vrátila z nákupu s mobilem, který prý „vzala nebo našla v nějakém bufetu“. Podle svých slov ho zapnul a kolem páté vytočil linku 112, aby zjistil, jestli funguje.

Z výslechu se domů už nevrátil. Druhý den mu vyšetřovatel sdělil obvinění z vraždy a soud ho vzal do vazby.

Kriminalisté ukázali telefon Janiným rodičům. Šedý alcatel měl vpravo nahoře tmavou skvrnu. Na tom místě bývala plastová beruška, kterou si Jana nalepila pro štěstí. Někdo ji strhl.

Stopy

Pavel Z. se k vraždě nikdy nepřiznal. Podle kapitána Čapka z krajské kriminálky obviněný i své dřívější méně závažné činy tvrdošíjně popíral nebo aspoň zlehčoval. „Bylo tedy na nás, abychom výpověď obviněného rozebrali a vyvrátili kousek po kousku.“

Jeden ze svědků se přihlásil, když v novinách uviděl Janinu fotografii. Ten čtvrtek stál u kiosku u kostela v Burketově ulici a všiml si muže, který odtamtud pozoroval stopaře na druhé straně ulice. Podle jeho výpovědi muž nasedl do fordu sierra, přejel ulici a zastavil přímo u Jany. Nikoho dalšího nevzal.

Modrý ford sierra se žlutými prvky na karoserii popsal svědek, který 16. května viděl v Burketově ulici někoho nastupovat do tohoto auta. Vůz odpovídal popisu auta Pavla Z. Když svědek ford později předjížděl směrem na Strakonice, viděl vedle řidiče mladou ženu. Při rekognici si nebyl jistý, výsledek však nakonec vyzněl v neprospěch Pavla Z.

Neobstála ani jeho verze o telefonu. Pavel Z. tvrdil, že ho kolem páté odpoledne v Písku zapnul a vytočil linku 112, aby zjistil, jestli funguje. Podle vyšetřování se to ale odehrálo jindy a jinde, než on a jeho matka uvedli. Jeho alibi na dobu Janiny smrti tím padlo.

Les u Vítkova Pavel Z. znal. Patřil k těm, kdo sem jezdili kopat kabely. Nedaleko leží Štěkeň, kam ho podle jeho vlastní výpovědi ten den odtáhli s proraženou olejovou vanou.

Na příjezdové cestě do lesa našli kriminalisté olejovou skvrnu. Olej porovnali s olejem z jeho fordu. Ze spodku auta odebrali také stěr a porovnali ho se zeminou z místa nálezu těla.

Posudek zpracoval mjr. RNDr. Marek Kotrlý z Kriminalistického ústavu Praha. Porovnání olejů ukázalo vysokou míru shody. U zeminy byla shoda vyšší než druhová, spíš individuální. Všechny minerály se shodovaly ve všech sledovaných parametrech. Podrobně zkoumaná zemina se podle znalce liší už po několika desítkách metrů.

Nůž se nenašel. Několik svědků však vypovědělo, že Pavel Z. vozil v autě nože pravidelně, někdy i víc najednou. „Možná, že jsem někdy nějaké nože měl, ale nevím, kde skončily,“ řekl vyšetřovatelům.

Dvacet let

Hlavní líčení začalo 28. dubna 2003 u táborské pobočky Krajského soudu v Českých Budějovicích. Pavel Z. trval na své verzi. Jeho výpověď se však rozcházela s výpověďmi matky a přítelkyně natolik, že by v kritickou dobu musel být na třech místech zároveň.

Podle kapitána Čapka znalci označili Pavla Z. za „simplexní psychopatickou osobnost s labilní emotivitou a s přítomností paranoidních rysů“. Agresivní rysy podle nich nebyly nad normu, existovalo však „reálné a výrazné nebezpečí impulzivní reakce v situaci ohrožení“.

Diagnostikovali u něj také sexuální deviaci ve smyslu patologické sexuální agresivity. Rozpoznávací schopnosti měl zachované, ovládací schopnosti byly v důsledku této deviace podstatně snížené. Kvůli kombinaci sexuální a povahové deviace označili jeho pobyt na svobodě za vysoce nebezpečný pro společnost. Za předpoklad nápravy považovali ochrannou ústavní léčbu sexuologického charakteru.

Pátého června 2003 senát vedený Jiřím Bernátem uznal Pavla Zárubu vinným z vraždy Jany Š., spáchané ze zvlášť zavrženíhodné pohnutky. Uložil mu souhrnný trest dvaceti let ve věznici se zvýšenou ostrahou a ochrannou sexuologickou léčbu.

Záruba ji podle soudu nejdřív udeřil do hlavy tupým hranatým předmětem a znemožnil jí obranu. Potom ji bodl do srdce.

Předseda senátu ve zdůvodnění uvedl, že se činu dopustil bezcitně a s naprostou neúctou k životu šestnáctileté dívky. Znásilnění Jany soud kvůli stavu těla prokázat nemohl.

Proti rozsudku se odvolal Záruba, oba jeho rodiče i oba bratři. Případ šel k Vrchnímu soudu v Praze. Zárubova matka tam jednání přerušovala výkřiky: „To je lež, ten mobil jsem mu dala já!“

Soud posuzoval také její tvrzení, že telefon našla na podlaze v bufetu. Sebrala ho, schovala „za kabelku“ a prodavačce řekla, že nic nechce.

Vrchní soud 6. srpna 2003 trest i ochrannou léčbu potvrdil. V odůvodnění k bufetu uvedl: „Mobilní telefony se obvykle neválejí po zemi v prázdných bufetech. Není ani jasné, proč sem svědkyně Zárubová šla, když nakonec nic nekoupila.“ V bufetu navíc podle soudu nepracovala žádná blondýna odpovídající matčinu popisu prodavačky.

V září 2004 odsoudil okresní soud v Táboře Zárubovu matku za křivou výpověď k patnácti měsícům vězení. Za stejný čin dostala jeho přítelkyně rok podmíněně a kamarád 400 hodin obecně prospěšných prací.

V roce 2015 požádal Záruba o obnovu procesu. Za vraha označil svého bývalého kamaráda. Krajský soud návrh ještě týž rok zamítl, nové výpovědi označil za neurčité a do značné míry spekulativní. Ústavní soud jeho stížnost v dubnu 2016 odmítl.

Strakonice

Od Vánoc 2002 posílali Janini rodiče dopisy Zárubovi i jeho rodičům. Na druhé výročí Janiny smrti poslala její matka Bohumila Š. Zárubovi do vězení pohlednici.

Záruba odpověděl dopisem. Podle tehdejšího tisku v něm rodiče oslovil „vážení malomocní“, podivil se, že ještě žijí, a přál si, aby už dlouho nežili.

Bohumila Š. pak napsala Zárubovým rodičům a jejich syna označila za grázla a vraha.

Přestupková komise Městského úřadu ve Strakonicích jí za to uložila pokutu tisíc korun s odůvodněním, že porušila pravidla občanského soužití.

Krajský úřad pokutu snížil na pět set.

Použité zdroje

← Zpět do archivu případů