Autor: Rahul Jandial
Překlad: Filip Drlík
Nakladatelství: Jan Melvil Publishing
Rok vydání: 2024
Počet stran: 240
Kategorie: neurověda, psychologie, spánek, populárně-naučná literatura
Co se v mozku děje, když sníme?
Každou noc vytváří mozek příběhy, které při probuzení často nedávají smysl – a většinu z nich během několika minut zapomeneme. Někdy jsou všední, jindy znepokojivé nebo absurdní. Občas se v nich vracejí lidé, místa a situace, na které jsme během dne téměř nepomysleli.
Proč ale vůbec sníme? Mají sny vlastní biologickou funkci, nebo jsou jen vedlejším projevem činnosti spícího mozku?
Americký neurolog a neurochirurg Rahul Jandial se v knize Proč sníme: Co neurověda odhaluje o snech a jejich vlivu na náš život i zdraví pokouší shrnout, co současná věda o snění ví. Věnuje se paměti, emocím, nočním můrám, erotickým snům, lucidnímu snění i možným souvislostem mezi změnami spánku a některými neurologickými nemocemi.
Výsledkem je čtivý úvod do tématu, které zůstává navzdory pokroku v zobrazování mozku plný nezodpovězených otázek.
Snění není totéž co spánek
Při čtení je důležité nezaměňovat spánek se sněním.
O významu spánku pro tělo i mozek dnes existuje poměrně rozsáhlý výzkum. Spánek se podílí na upevňování paměti, regulaci emocí a obnově organismu. Mnohem obtížnější je určit, jakou samostatnou úlohu v těchto procesech mají sny.
Často se také tvrdí, že sníme pouze během fáze REM, pro niž jsou typické rychlé pohyby očí. Ani to není přesné. Sny se objevují také v dalších fázích spánku, i když ty vybavené po probuzení z REM bývají často živější, delší a emocionálnější.
Jandial se nesoustředí na symbolický výklad snů ve freudovském smyslu. Nehledá univerzální význam hada, pádu nebo ztracených zubů. Zajímá ho především mozek: které jeho oblasti se při snění zapojují, proč je obsah snů tak zvláštní a co může prozradit o zpracování vzpomínek a emocí.
Právě tento neurovědecký pohled je největší předností knihy. Zároveň je ale dobré mít na paměti, že některé odpovědi zůstávají hypotézami. Ani současná věda nedokáže jednoduše říct, proč konkrétní sen vznikl nebo zda má každý sen určitý účel.
Mozek, který se nevypíná
Spící mozek není nečinný. Během noci se mění aktivita jednotlivých oblastí, chemické prostředí mozku i způsob, jakým mezi sebou nervové sítě komunikují.
Při REM spánku bývají výrazně aktivní oblasti spojené s emocemi, obrazovými představami a pamětí. Naopak části čelního laloku, které za bdělého stavu pomáhají s kritickým uvažováním a kontrolou, mohou pracovat jinak než přes den. To nabízí možné vysvětlení, proč ve snu přijímáme nemožné situace bez většího odporu: mrtvý člověk s námi mluví, během okamžiku se ocitneme v jiném městě a známá tvář se promění v někoho dalšího.
Jandial tyto procesy vysvětluje srozumitelně a většinou čtenáře nezatěžuje nadbytkem odborných pojmů. Pomáhají mu zkušenosti z klinické praxe i konkrétní příběhy, díky nimž kniha nepůsobí jako učebnice neuroanatomie.
Občas ale autor přechází od zajímavého zjištění k obecnému závěru příliš rychle. Výzkum snů má přitom přirozená omezení. Vědci mohou sledovat činnost mozku během spánku, samotný obsah snu však obvykle poznávají až z výpovědi člověka po probuzení. Sen se navíc může při vybavování měnit a velká část nočního snění se z paměti vytratí úplně.
Pomáhají nám sny zpracovávat emoce?
Jednou z hlavních myšlenek knihy je, že sny mohou souviset se zpracováním emočně významných zážitků. Do jejich obsahu se dostávají útržky nedávných zkušeností, starší vzpomínky i obavy, které přes den zůstávaly stranou.
To ale neznamená, že sen funguje jako spolehlivá noční terapie. Výzkum nabízí několik teorií o vztahu snění, paměti a regulace emocí, přesný mechanismus však není uzavřenou otázkou. Zvlášť opatrně je třeba mluvit o traumatu. Opakované noční můry mohou být součástí posttraumatických obtíží a člověka zatěžovat, nikoli automaticky vést k úlevě.
Kniha je nejsilnější tam, kde od širokých teorií přechází ke konkrétním problémům. Dobře fungují například pasáže o nočních můrách a možnostech, jak s nimi pracovat. Jednou z používaných metod je nácvik představ, při němž člověk v bdělém stavu přepíše průběh opakující se noční můry a novou verzi si opakovaně představuje. Nejde o magické ovládnutí podvědomí, ale o terapeutický postup, který může některým lidem ulevit.
U dlouhodobých, velmi intenzivních nočních můr nebo obtíží spojených s traumatem však kniha nemůže nahradit odbornou pomoc.
Lucidní sny: vědomí uvnitř snu
Při lucidním snění si člověk uvědomuje, že sní. Někdy dokáže průběh snu částečně ovlivnit, míra kontroly se však výrazně liší. Jeden snílek může změnit prostředí nebo své jednání, jiný pouze rozpozná, že prožívaná situace není skutečná.
Jandial popisuje techniky, které mohou pravděpodobnost lucidního snu zvýšit: pravidelné zaznamenávání snů, testování reality během dne nebo vědomé připomenutí záměru před usnutím. Tato část bude pravděpodobně patřit k nejpřitažlivějším pro čtenáře, kteří chtějí se svými sny aktivně pracovat.
Také zde je však na místě střízlivost. Výzkum lucidního snění existuje, ale není natolik rozsáhlý, aby z něj bylo možné dělat univerzální návod k rozvoji kreativity, řešení osobních problémů nebo léčbě psychických potíží. Lucidní snění je skutečný a laboratorně zkoumatelný jev, nikoli však všelék.
Mohou sny upozornit na nemoc?
Jedna z nejcitlivějších částí knihy se týká vztahu mezi spánkem, sněním a neurodegenerativními nemocemi. Tady je potřeba formulovat závěry přesně, aby si čtenář nezačal běžné noční můry vykládat jako příznak vážné choroby.
Pozornost lékařů přitahuje především porucha chování v REM spánku. Za normálních okolností je svalová aktivita během REM výrazně potlačena. U lidí s touto poruchou však ochranné ochabnutí svalů nefunguje správně, takže mohou mluvit, křičet, kopat nebo jinak fyzicky reagovat na obsah snu.
U části pacientů může tato porucha o řadu let předcházet Parkinsonově nemoci, demenci s Lewyho tělísky nebo jinému podobnému onemocnění. Sama o sobě ale diagnózu nepotvrzuje. Přesnější je proto mluvit o konkrétní poruše spánku než obecně tvrdit, že sny předpovídají Parkinsonovu či Alzheimerovu nemoc.
Tato pasáž dobře ukazuje silnou i slabší stránku knihy. Jandial dokáže čtenáře zaujmout pozoruhodným spojením mezi nočním chováním a neurologií. V popularizačním výkladu je však nutné pečlivě rozlišovat mezi varovným příznakem, zvýšeným rizikem a diagnózou.
Kde kniha funguje nejlépe
Jandial píše přístupným jazykem a odborná témata propojuje s příběhy, experimenty a situacemi, které si lze snadno představit. Kniha má 240 stran, takže čtenáře nezahltí podrobnou historií jednotlivých teorií ani rozsáhlým rozborem studií.
To je zároveň její přednost i omezení.
Čtenář, který se s neurovědou snění setkává poprvé, získá srozumitelný přehled a řadu podnětů k dalšímu přemýšlení. Dozví se, proč jsou sny často nelogické, jak se liší noční můra od poruchy chování v REM spánku nebo co vlastně znamená lucidita.
Kdo už o spánku a snění četl více, může mít pocit, že autor některá témata jen otevře a brzy přejde k dalšímu. Méně prostoru dostává metodologie výzkumu: jak přesně vědci sny zkoumají, jak spolehlivé jsou výpovědi po probuzení a kde končí výsledky pokusů a začíná autorova interpretace.
Ani odpověď na samotnou otázku „Proč sníme?“ není definitivní. Jandial představuje možné funkce snění, ale věda zatím nemá jedinou obecně přijímanou teorii, která by celý jev vysvětlovala. Kniha je proto přesvědčivější jako průvodce současnými poznatky než jako konečné vysvětlení, proč sníme.
Co si o knize myslí čeští čtenáři
Ohlas na Databázi knih je převážně příznivý, přestože počet hodnocení zatím není vysoký. V době přípravy této recenze měla kniha na Databázi knih hodnocení přibližně 81 procent na základě více než třiceti hlasů.
Ve slovních komentářích čtenáři oceňují především přístupný výklad a kapitoly věnované nočním můrám. Někteří zmiňují, že jim kniha pomohla lépe pochopit vlastní noční zážitky. Současně se ale objevuje výhrada, že autor místy klouže po povrchu, málo rozebírá způsob, jakým výzkum snů probíhá, a jednotlivá témata řadí spíše jako volnější soubor úvah než jako souvislou odpověď na otázku z názvu.
Opakuje se také srovnání s knihou Matthewa Walkera Proč spíme. To je pochopitelné kvůli podobnému českému názvu, obě knihy ale sledují jiné cíle. Walker se věnuje spánku jako celku, zatímco Jandial se soustředí na užší a podstatně hůře uchopitelný fenomén snění.
Čtenářské reakce tak v zásadě potvrzují hlavní dojem z knihy: jde o čtivý a podnětný úvod, nikoli o vyčerpávající odborný rozbor.
Český překlad a zpracování
České vydání připravilo nakladatelství Jan Melvil Publishing v překladu Filipa Drlíka. Text zůstává srozumitelný i tam, kde se výklad dotýká neuroanatomie, spánkových fází nebo neurologických poruch. Odbornější pojmy většinou dostávají dostatečný kontext a neruší tempo četby.
Rozsahem i způsobem výkladu kniha míří hlavně na zvídavého laika. Není to odborná monografie ani novodobý snář, který by každému snu přisuzoval jednoznačný význam. Spíše otevírá dveře do oboru, který dokáže sledovat spící mozek stále přesněji, ale k samotnému obsahu snů má přístup jen nepřímo.
Verdikt
Proč sníme je čtivý vstup do neurovědy snění. Rahul Jandial umí složité procesy vysvětlit bez zbytečné odborné zátěže a nejlépe mu vycházejí pasáže, v nichž propojuje poznatky o mozku s konkrétními příběhy, nočními můrami a neobvyklými poruchami spánku.
Slabší je kniha ve chvíli, kdy z dílčích zjištění přechází k širokým závěrům o významu snů. Čtenář musí průběžně rozlišovat mezi tím, co víme o spánku, co naznačuje výzkum snění a co zůstává zajímavou, ale dosud neprokázanou teorií.
Pro člověka, který hledá přístupný přehled a nechce se probírat odbornými studiemi, je to podnětné čtení. Kdo očekává hluboký rozbor metodologie nebo jednoznačnou odpověď na otázku, proč sníme, může zůstat částečně nespokojený.
Možná je ale právě to nejpoctivější závěr: o spícím mozku už víme mnoho, ale sny nám stále nedovolují nahlédnout úplně pod povrch.